Oci pouste a elektronicka media

Prave jsem docetl peknou knizku. Jednak ma zajimavy dej (proste detektivka, jak jinak v mem pripade), ale hlavne se odehrava v Saudske Arabii (primo v Jeddah). Ale drive neco o tom, jak jsem se k ni dostal.

Internet je skoro vsude a tak neni obvykle problem ziskat informace, co se deje na druhem konci sveta. I kdyz clovek zije v zahranici, zajima ho (i kdyz ho to asi mene stve :-)), co rekl doma premier, s cim popudil ministr financi nebo kolik toho nakradl mestsky zastupitel. Univerzitni knihovna KAUSTu umoznuje (plati) pristup k mnoha stovkam novin a casopisu z celeho sveta. Mohu si tak doma na pocitaci listovat novinami - a to i z Cech. Nedelam to prilis casto, ale rozhodne je tento zpusob "koukani do novin" blizsi nez bezne internetove zpravodajstvi. Noviny jsou v PDF formatu a opravdu vypadaji jako bezne noviny. Ostatne ukazku takove Mlade Fronty si muzeme prohlednout i vy (ukazka je zdarma).

Zajimavy je vyber novin, ktere tato sluzba ma z Cech. Z deniku je to jen Mlada Fronta Dnes (a to hned ve dvou vydanich, z Prahy a z Vysociny), pak je to par anglickych vydani a z magazinu je to Rytmus zivota (o kterem jsem nic nevedel, dokud jsem ho neobjevil tady; a myslim, ze jsem o mnoho neprisel :-)). Kdyz sluzbu vloni otvirali, byly v ni i Lidove noviny, ale ty se za par dni vytratily, pry neuzavrely s prislusnym provozovatelem smlouvu.

"Listovanim" timto formatem novin se clovek spise dostane k rubrikam o kulture ci ke komentarum, ktere jinak ve "webovych zpravodajstvich" bud chybi nebo jsou tezko nalezitelne. A prave tam se obcas doctu, jake zajimave knihy u nas vychazeji - a ze si je mohu koupit v elektronicke podobe, "napustit" je do me ctecky a ponorit se do deje. Elekronicka ctecka je takovy maly pocitac, ktery se vam vejde do ruky, je lehky asi jako brozovana knizka, muzete z nej cist i v posteli na zadech - ale hlavne: muzete jej plnit knizkami, i kdyz zijete na druhem konci sveta, a to doslova behem nekolika minut.

Jen doplnuji: Ja mam take rad vuni papirovych knizek, libi se mi byt mezi regaly knih a vnimat je i jinak nez ocima. Libi se mi proklouzavani susticiho papiru mezi prsty, kdyz se rozhoduji, zda zacnu cist tuto ci jinou knihu. Ale na druhe strane uznavam i vyhody elektronickych knih: nezabiraji misto, mohu je mit kdekoliv a kdykoliv, casto (aspon v anglofonim svete) jsou levnejsi nez ty papirove.

Nejvetsi trh s elektornickymi knihami je na Amazonu, a ten bude bohuzel asi porad nezajimavy pro cesky ctouci ctenare, protoze cestina nikdy nebude pro Amazon zajimavy trzni jazyk. Ale v Cechach se zacina blyskat na lepsi casy. Ja jsem s potesenim objevil rostouci pocet knih treba na eReading. A tam jsem si take koupil knizku, o ktere chci psat.

Oci pouste

Oci pouste je detektivka, takze je treba pocitat trochu z literarni fikci, ale nektere postrehy v ni jsou rozhodne stoji za to. Zejmena pohled na zivot zeny v soucasne Arabii. Autorka zila v Saudske Arabii a jeji postrehy z "zenskeho" pohledu jsou nekdy az tristni.

Hlavni hrdinka knihy je molekularni biolozka, coz samo o sobe neni, kupodivu, tak prekvapujici. Univerzitni vzdelani zen v Saudske Arabii je na vzestupu (i kdyz nektere obory, jako jsou inzenyrstvi, zurnalistika a architektura, jsou pro zeny nepristupne). Horsi je to ale s uplatnenim po studiu. Zeny pracuji casto jako ucitelky nebo laborantky a mohou pracovat vetsinou jen na mistech, kde neprichazi do styku s muzi. Z univerzitnich studentu v Saudske Arabii jsou 58% zeny, ale v zamestnanich je zen uz jen 14%. Obtize s nalezenim a udrzenim si mista ma i hrdinka teto knizky.

Nekde kniha zarazi drobnostmi, ktere by me nikdy nenapadly. Treba hrdinka, prave pracujici v pitevne, ma na plasti jmenovku se svym plnym jmenem, kresni jmeno i prijmeni. To se ale zda jine knizni postave, muzi, podivne ostudne. Vzdyt slusna zena by podle nej nikdy nemela verejne uvadet sve krestni jmeno! Nebo popis toho, jak se arabska zena pripravuje na svatbu. Jeji nastavajici ji kupuje vybavu: kabaty, bundy, kozichy a ruzne saty, ktere pravdepodobne manzelka nikdy na sebe nevezme, ale slusi se ji koupit kozich s prislibem, ze ji manzel po svatbe vezme na svatebni cestu do Evropy do hor. Z techto slibu vetsinou po svatbe ovsem sejde a zena nikam nejede (zena nesmi pozadat o vyjezdni povoleni k vyjezdu ze zeme bez souhlasu sveho manzela).

Cast deje se odehrava ve velmi bohate rodine, kde jsou na vsechnu praci sluzky a sluhove (coz je pravdou i v mene bohatych domacnostech, Arabove tak trochu pohrdaji manualni praci, jak mohou). A jak tedy naplnuji svuj cas zeny, ktere nemaji zamestnani a maji sluzky? Prijimaji navstevy, modli se a mezi sebou rozpraveji. Obcas si ctou. Nic jineho. Trochu tristni, ne?

Jednu drobnost jsem v knize nepochopil, musim se nekde zeptat. V Arabii nejsou dane, ale je tam povinny tzv. zakat, coz je odvod casti prijmu (v Saudske Arabii je to 2,5%) chudym a potrebnym spoluobcanum. Zakat je jednim z peti piliru celeho Islamu. V ruznych muslimskych zemich se vybira ruzne, vetsinou decentralizovane prostrednictvim charitativnich spolku. V Saudske Arabii (a treba take v Pakistanu) je jeho odvadeni rizeno centralne a kontrolovano statem. A presto hlavni rodina v knize pry ziskava sve bohatsvi tim, ze pusobi jako vyberci zakatu. Jednak mi neni jasne, jaka je tedy uloha statu, ale hlavne, jak muze na vybirani nekdo cestne vydelavat. Poptam se na to.

Dost dobre nemohu poskytnout link na tuto knizku tady v blogu, ale pokud by si ji nekdo chtel precist, napiste mi email a ja vam ji "pujcim". Na cteni nepotrebujete elektronickou ctecku (i kdyz s ni je to nejpohodlnejsi), staci vam jakykoliv pocitac (s nekterym z mnoha ctecich programu, z nichz nejvice formatu podporuje zdarma siritelny program Calibre.

Odsolovani morske vody

Vody rozhodne neni v Saudske Arabii nadbytek. Alespon ne te prirozene. Behem doby, co tady ziji, jsem zazil kratky (i kdyz velmi, az udesne, prudky) dest asi trikrat. Letos nam treba tady v Jeddah jeste neprselo. Stale reky ci prirodni stala jezera v Arabii nejsou vubec. Hlavnim zdrojem je tedy voda podzemni. Te ale take neni dost a je to tzv. neobnovitelny zdroj - az se vycerpa, nebude. Navic podzemni voda by nestacila napojit velka mesta a prumyslove aglomerace. Pridame-li k tomu fakt, ze ropa je tady levna (aspon zatim) a energeticke naklady tedy mnohym moc na srdci nelezi, jsme u ziskavani pitne vody z more odsolovanim (desalinace).

Saudska Arabie je nejvetsi producent odsolene vody z more (rikaji nektere zdroje). Udaj z roku 2006 hovori asi o jednom kubickem kilometru pitne vody za rok. U nas v KAUSTu mame vlastni odsolovaci stanici a v minulych dnech jsem tam byl na exkurzi, tak bych se rad podelil o nekolik zajimavosti.

Odsolovani morske vody se dela v zasade bud vyparovanim (tepelna metoda - anglicky je to popsano treba zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Multi-stage_flash_distillation) nebo filtrovanim vody (membranova metoda nebo take reverzni osmoza). Ve svete se vice pouziva tepelna metoda, ale membrany jsou energeticky sporivejsi (i kdyz kazde odsolovani je energeticky narocne a ochranci zivotniho prostredi z neho nejsou nijak nadseni; vcetne negativniho vlivu na zemedelstvi, kde se odsolenou vodou zavlazuje, aniz by rostliny dostavaly dost zivin; hodne tohle zkoumaji v Izraeli).

KAUST ma membranovou odsolovaci stanici s kapacitou az 42 000 kubickych metru vody (coz je 42 milionu litru) za den. Tedy aspon doufam, ze si ze skoly dobre pamatuji, ze kubicky meter ma tisic litru). Neyuziva se ale plna kapacita, bezne se denne produkuje asi 20 000 kubickych metru pitne vody. Voda se nasava z more a potrubim v delce asi jeden a pul kilometru se privadi do stanice. Je to velmi moderni provoz (konecne jako skoro vsechno v KAUSTu, nezapominejme, ze KAUST ma byt vykladni skrini, co vsechno kral zmuze). Zdejsi morska voda ma asi 42 gramu mineralu na tisic litru; vysledkem filtrace je pak pitna voda, ktera obsahuje ve stejnem poctu litru asi pul gramu mineralu (coz je mene nez mnohe lahvove vody). Pitna voda samozrejme uplne nez mineralu byt nemuze - to by se tezko hodila na pravidelne piti. Odsolovaci stanice i neco na konci do vody pridava (chlorizace aj.).

Sada membranovych filtru - srdce odsolovani

Ptal jsem se, kolik to stoji a jak dlouho to trva. Presna delka procesu se tezko presne meri, protoze proces je kontinualni, ale je to pry asi 30 minut od chvile, co vodni kapka opusti Rude more a nez se objevi v mem kohoutku v kuchyni. Voda ovsem neproudi vzdy primo ze stanice do kohoutku, jsou zde taky zasobniky pro pripad vypadku. Zasoba ale staci jen maximalne na jeden den, protoze voda v zasobnicich rychle ztraci svou kvalitu (zname to vsichni: kdyz otevreme po delsi dobe kohoutek, radeji nechame vodu chvili "odtect").

A naklady? Energie na jeden kubicky meter vody (tedy tisic litru) tady stoji asi ctvrt dolaru. Musime ale jeste pripocitat naklady na mzdy, amortizaci zarizeni a dalsi operacni naklady - pak to dela jeden dolar na kubik. Kdyz to pronasobim: denne KAUST produkuje 20 tisic kubiku, plati tedy denne za vodu 20 tisic dolaru. Jeste ze mame tak bohateho krale.

Potrubi, kterym se odsolena voda rozvadi po kampusu university, je dlouhe 53 kilometru! A vsude je to tataz pitna voda: stejna v kohoutcich v kuchyni, tak ve sprchach a pro splachovani, ale i na zavlazovani deseti tisic datlovych palem, ktere tady po kampusu jsou a kde kazdy jednotlivy strom ma k sobe privedenu trubicku ze zavlazovaci vodou.

Zavlazovani v malem - ale vsude

Zaverem drobnou perlicku: Behem exkurze, mimochodem velmi hezky pripravene, nam porad kladli na srdce, jak je vysledna voda zdrava, dobra, kvalita peclive hlidana (coz nijak nezpochybnuji) a ze bychom tedy meli klidne pit vodu z kohoutku, misto abychom si kupovali lahvovou vody. Na zaver exkurze nam pak v hale nabidli sklenice ovocneho dzuzu a - lahvovou vodu!

Velbloudi

Velbloudi me neprestavaji fascinovat. Kdykoliv jedu na vylet, saham po fotaku, jakmile je vidim. Je jich tu kolem hodne - i kdyz nejsou uplne vsude. Pripada mi to, jako kdyz na ceskem venkove potkavam kravy.

Rozsireni velbloudu ve svete (© Wikipedia)

Velbloudu jsou v zasade dva druhy, jednohrby (neboli dromedar) a dvouhrby. Dromedaru je na svete kolem 14 milionu, tech dvouhrbych jen asi milion. Vetsina z nich jsou domestikovani. Opravdu divoci, volne zijici, velbloudi jsou jen v malem poctu v pousti Gobi. V Australii pak maji vice nez milion zdivocelych velbloudu, ktere drive, v 19. stoleti, pouzivali jako dopravni prostredek, ale kdyz prisla auta, tak je nechali odejit do divociny. Ted s nimi australska vlada ma hodne problemu (a kdyz je chteji strilet, ozyvaji se hlasite pratele zvirat a take saudsko-arabsti bohaci, kteri takove velbloudy chteji z Australie importovat, aby je zachranili).

V jejich hrbu (nebo hrbech) neni voda, ale tuk. Kdyz je takhle pekne tuk stranou od zbytku tela, tak nenapomaha telu udrzet teplo uvnitr, coz se ukazuje vyhodnym v teplych krajich. Nekteri vedci take tvrdi. ze umisteni tuku na vrchni strane velblouda chrani telo pred slunecnimi paprsky. Nekdy se rika, ze metabolizaci (rozkladem) tohoto tuku vznika voda (1g tuku vyprodukuje takto neco pres 1g vody), takze vlastne hrby jsou zasobarnou vody. To ale neni pravda, protoze v horku, ve kterem velbloudi ziji, by potrebovali na takovou metabolizaci hodne kysliku, pri jehoz ziskavani (dychanim) by zase stejne vody ztratili. Hrby jsou v podstate zasobarny jidla na horsi chvile. Nadbytecnou vodu velbloudi uchovavaji ve svych rozredenych telesnych tekutinach. Hlavne ale velbloudi telo umi s vodou velmi dobre hospodarit (napriklad zvlastnim uzpusobenim nozder, ktere cast vydechovane pary zadrzi a vrati nazpet telu, nebo usporadanim ledvin ci nestandardnim tvarem cervenych krvinek). Proto vydrzi velbloudi tak dlouho bez vody.

Je neuveritelne, jak trnite, velmi ostre trnite, kere a stromy muze velbloud ozirat. Ma take velmi dlouhe rasy a usni porost, chranici pred poustnim piskem. I nozdry muze pred piskem uzavirat.

Velbloudi se chovaji pro sve mleko a maso a jako dopravni prostredek. Jejich (velmi suchy) trus se take pouziva jako palivo. V jedne knize jsem take cetl, ze v soucasne dobe jsou velbloudi, hlavne v Saudske Arabii, spise symbolem vaznosti a bohatstvi, aniz by meli az tak velky hospodarsky efekt. Pro beduina je velbloudi mleko kompletni stravou, pry muze vydrzet jen o mleku i pul roku. Maso se ji mene, i kdyz podle Islamu je to dovolena strava (ne tedy treba jako veprove, ktere jak Islam tak judaismus zakazuji). Maso je sice dovolene, ale stav osoby po pozreni velbloudiho masa je necisty, takze se muslimove musi mezi jidlem a modlidbou omyt. Mimochodem, do stejneho necisteho stavu se dostane muz treba i tak, kdyz jde ze sveho domu na modlitby do blizke mesity a potka na ulici zenu. To se pak ma vratit zpet domu, znovu se omyt a doufat, ze uz zadnou zenu znovu nepotka.

V Saudske Arabii jsou take dulezite velbloudi zavody. Nic o nich ale nevim, zatim jsem nemel prilezitost je navstivit. Tak snad o nich nekdy jindy vice.

Hlavni impuls k psani o velbloudech jsem dostal minuly vikend, kdy jsem na off-road vylete skalnatym wadi (udolim) videl kolem mnoho mladych velbloudatek. Konecne, zadny div, je jaro, novy zivot se
rodi. V jednom miste jsem ale najednou videl velbloudici, jak pomaha vstat na nohy uplne malemu potomkovi, ktereho musela porodit pred par minutami. Vedle ni jeste byla nezaschla kaluz krve z porodu.

Prave narozene velbloudatko

Par fotek z nekolika mych poslednich vyletu, kde jsme velbloudy fotili, je na rajceti: http://msenger.rajce.idnes.cz/Saudi_Arabia_-_Rabigh_wadi/.

Banjul Challenge

Dnes nebude rec o Saudske Arabii, ale o ceste do zapadni Afriky. Vetsinou jsou to ale muslimske zeme a cesta vedla pousti (vetsinou ovsem po asfaltu), takze to neni filozoficky zase tak daleko od zeme, kde ted ziju.

Nez mi Kim asi pred rokem ukazal link na tu podivnou moto akci s nazvem Banjul Challenge, ani jsem nevedel, ze Banjul je hlavni mesto Gambie, a patrne jsem ani presne nevedel, kde Gambie lezi. A to jsem si o sobe myslel, ze zemepis znam! Kdyz jsem se tedy vyporadal s vlastnim svedomim, ze to s mymi znalostmi pokulhava, ponoril jsem se do cteni, o co vlastne jde. Banjul Challenge je velmi malo organizovana (kazdy jede temer porad jen "sam za sebe") motoristicka akce, kdy se stara auta vezou do chudsich africkych zemi, kde je pak organizatori prodaji na aukci a vytezek se preda nejake charitativni organizaci. Pokud tedy mate starsi, v Cechach uz tezko prodejne, auto, tak asi tri tydny dovolene, penize na benzin na asi 7000km, neni vam uplne cizi francouzstina a vyporadate se s myslenkou, ze se budete pohybovat v mistech, kde se cizinci obcas unaseji a kde jsou stale jeste nekde vedle silnice minova pole, tak muzete vyrazit take.

My vyrazili tri: Kim (jako nositel napadu, vyjednavac na hranicich a mlada krev), Akela (jako mechanik a hlavni pripravovatel akce pred odjezdem) a ja (stara kuze, tentokrat temer jako porcelanek). V rizeni jsme se stridali vsichni. Auto byla starsi Felicie - a klobouk dolu pred skodovkou, jela fantasticky celou cestu (jen jsem ji trochu namohl uz trochu zestarlou spojku, kdyz jsem se snazil v Zapadni Sahare ji vymanit z pisku trochu moc v otackach).

Vedeli jsme, ze pojedeme civilizovanym Marokem, pak konzervativni islamskou Mauretanii, kde je nejvetsi nebezpeci unosu, ponekud politicky nejasnym Senegalem, kde prave zacinal souboj kandidatu pred prezidentskymi volbami, a mirumilovnou nepatrnou byvalou anglickou kolonii Gambii. Omezili jsme drazsi elektronicke veci, abychom mene motivovali pripadne zlodeje; mel jsem jen fotak, mobil a GPS. I hodinky jsme si pro tu cestu koupili ty nejlacinejsi, aby nelakaly. Pak jsme si jeste trochu zvysili adrenalin studiem novinarske prirucky "Prezij - prirucka pro preziti v krizovych situacich", kterou nasel Akela, a souborem rad od profesionalu pro nezhorsovani situace rukojmiho. Ale to uz jsme byli na ceste (viz mapa, ci podrobnejsi mapa africke casti)...

Evropou rychle

Louny - Praha - Rozvadov... Nemecko, Francie, Spanelsko. Take jsme se ovsem zastavili na par hodin i ve Svycarsku, abychom nasli geocache v zemi, kde dosud nikdo z nas nekešoval. To proste neslo vypustit :-)
Po mrazive noci ve spacaku na nemeckem parkovisti a po utulne noci v jihofrancouzskem Narbonne jsme za 48 hodin na jihu Spanelska, v hotelu, ktery pripravil pro setkani s ostatnimi ucastniky organizator cele akce. Z okna je videt pres more Afrika, lide se seznamuji, prohlizime si navzajem auta, pivo tece. Nasi cestu pojedou jeste tri dalsi vozy, Norove a dve anglicke posadky. Pak jsou tu jeste ucastnici, kteri se v Mauretanii odpoji na vychod a zamiri do Mali. Evropa konci navstevou Gibraltaru (prece si nenechame ujit geokeše z dalsi zeme, ze?). Fotky na rajceti (kde je videt i "krest" nasi Felicie den pred odjezdem v Lounech): http://msenger.rajce.idnes.cz/Banjul_Challenge_2012_-_Europe/.

Nase Felicie na Gibraltaru

Maroko

Chefchaouen

V Maroku zacina Afrika. Ale ne ta typicka cerna Afrika, tu potkame az v Senegalu, tady je to arabska Afrika. Pokud jste jeste necestovali po opravdove Africe, Maroko (podobne jako Egypt) je vhodna zeme, kde se zacit s Afrikou seznamovat. Turistu je plno a zeme je na turisty pripravena. Pokud vas neodradi doterni poulicni prodavaci vseho mozneho, tak vetsinou se neni ceho obavat. Je to podobne jako je mozno Thajsko povazovat za vstupni seznameni se s Asii. Ale Maroko je velke a mnoha mista jsou neturisticka, opravdova. A mohou byt i nebezpecna (zejmena oblasti produkujici "kif", marocky hasis). Libi se nam Chefchaouen, male mestecko s modrymi domy ve spletitych ulickach. Krasny je zejmena Atlas, pohori, ktere prejizdime skoro dvakrat. Na vrcholky to ale nejde, jsou pod snehem a na to nemame vybaveni. Marrakech, prestoze to je velka tovarna na turistiku, je mistami autenticky a pro ridice zvykleho jakymsi pravidlum provozu zcela sokujici. Ridi vetsinou Akela, ja jen v tichosti dekuji za muj trenink s ridici z jinych arabskych zemi: muj sok je mensi ne Akeluv. V Marrakechi se take stava nas tym kompletni: pripojuje se Kim, ktery prileta primo ze zimy Islandu.

Marocke fotky, v poradi Tanger, Chefchaouen, Fez, Marakech, Atlas, znovu Marakech, znovu Atlas a okoli Agadiru, jsou zde: http://msenger.rajce.idnes.cz/Banjul_Challenge_2012_-_Morocco.

Zapadni Sahara

Je to stat a neni, zalezi, kdo jste. Maroko tvrdi, ze Zapadni Sahara je soucast Maroka (a take zadnou hranici neprejizdite), OSN ale misto poklada za "sporne uzemi". V roce 1975 to tady opustili Spanele a hned zacala valka mezi Marokem a Mauretanii, kdo si to zabere. Mauretanie sice opustila bojiste uz v roce 1979, ale Maroko dal bojovalo az do 1991 s mistni stranou, ktera chtela (a stale chce), aby uzemi bylo samostatnym statem, tzv. Saharskou arabskou demokratickou republiku. Pritom je to jedna z nejmene zalidnenych oblasti na svete, s nevelkymi rozvojovymi moznostmi (i kdyz se hovori o mozne tezbe ropy v pobreznim mori). Nejznamnejsim (i kdyz ne nejvetsim) mestem je Dakhla, kam jezdi na krasne koupani hlavne Spanele a Francouzi.

Tady si poprve pripadam jako na dobrodruzne ceste. Neni to tu nebezpecne, ale je to tu velke a casto puste.  Je videt kolem dokola jen poust a sem tam velbloudi. A chvilemi po prave ruce nadherne pobrezi Atlantiku. Uziva si to auto i my:

 

A tady jsou fotky: http://msenger.rajce.idnes.cz/Banjul_Challenge_2012_-_Western_Sahara/.

Mauretanie

Marocko-mauretanska hranice

Mauretanie jsme se trochu bali. Nejlepe to asi vyjadril Akela: "Tam nezastavime ani na curani!". Fakt je, ze tady doslo k nejvice unosum v oblasti (kdyz nepocitame Alzirsko), ze je to velmi muslimska zeme a take je to velmi chuda zeme, kde okradeni zapadniho turisty muze znamenat treba rocni vydelek. Ale bud jsme meli stesti nebo to neni tak zhave, jak se povida. Nakonec mne mrzelo, ze jsme tam byli jen tri dni, lakalo by me podivat se tam na dele a zajet i do vnitrozemi.

Pro ostatni to byla trochu sokujici zeme tim, jak hodne (hlavne ve srovnani se Senegalem) je muslimska: hodne mesit, vetsina zen zahalenych, zadny alkohol, malo muziky, vetsinou nebarevne obleceni. Meli pravdu, ale vse je relativni, protoze ja to musel srovnavat se Saudskou Arabii a videl jsem, ze zde nejsou vsechny zeny jen v cerne abaji, ze tu zeny chodi casto bez doprovodu muzu, ze se zde modli daleko mene ocividne... a ze dokonce jsme k prvni veceri (v cinske restauraci) dostali vino i pivo (predrazene, neoficialni, ale bylo). Ve srovnani se Saudskou Arabii skoro raj...

Velmi pusobivy byl prejezd marocko-mauretanskych hranic. Obe zeme sice spolu uz nevalci, ale rady se nemaji: nejsou schopny se domluvit, kdo vyasfaltuje trikilometrovy usek uzemi nikoho mezi hranicnimi zavorami. Nejen, ze tam je kamenita a piskova cesta (kde jsme videli rozlity olej z cerstve prorazeneho spodku jednoho auta pred nami), ale hlavne musite jen prisne po klikatici se ceste, protoze kolem je minove pole. Nikdo z nas ovsem nezkousel, kolik tam jeste zbylo min, ale cedule byly varujici.

Poprve take zazivame "vyjednavani" na hranicich. Mame vsechny doklady v poradku, ale stejne musime bojovat, abychom platili uplatky jen v rozumne mire. A to je to tady jeste unosne, protoze nas tady ceka mistni "dojednavac", dodany a zaplaceny organizatorem cele akce. V porovnani s hranici do Senegalu to tady jde jako po masle.

Pisek, pisek, prach...

Silnice je nekonecna, vsude pisek, vitr ho zanasi vsude. Fotky tady: http://msenger.rajce.idnes.cz/Banjul_Challenge_2012_-_Mauritania.